We're accustomed to glamour in London SE26: Kelly Brook and Jason Statham used to live above the dentist. But when Anouska Hempel's heels hit the cracked cement of the parking space outside my flat, it's hard not to think of those Picture Post photographs of royalty visiting bombed-out families during the second world war. Her mission in my modest tract of suburbia is, however, about more than offering sympathy. Hempel—the woman who invented the boutique hotel before it bore any such proprietary name—has come to give me information for which, judging by the spreads in interiors magazines and anxious postings on online DIY forums, half the property-owners in the Western world seem desperate: how to give an ordinary home the look and the vibe of a five-star, £750-a-night hotel suite. To Hempelise, in this case, a modest conversion flat formed from the middle slice of a three-storey Victorian semi.
"You could do it," she says, casting an eye around my kitchen. "Anyone could do it. Absolutely no reason why not. But there has to be continuity between the rooms. A single idea must be followed through." She looks out wistfully over the fire escape. "And you'd have to buy the house next door, of course." That's a joke. I think.
...
It's worth pausing, though, to consider the oddness of this impulse. The hotel room is an amnesiac space. We would be troubled if it bore any sign of a previous occupant, particularly as many of us go to hotels in order to do things we would not do at home. We expect a hotel room to be cleaned as thoroughly as if a corpse had just been hauled from the bed. (In some cases, this will actually have happened.) The domestic interior embodies the opposite idea: it is a repository of memories. The story of its inhabitants ought to be there in the photos on the mantelpiece, the pictures on the wall, the books on the shelves. If hotel rooms were people, they would be smiling lobotomy patients or plausible psychopaths. | Na lesk jsme v londýnském Sydenhamu SE26 již navyklí: nad zubařem bydleli svého času Kelly Brook a Jason Statham. Ovšem v momentě, kdy do rozpraskaného plochy betonu parkoviště poblíž mého obydlí zabořila podpatky samotná Anouska Hempelová, nebylo těžké si domyslet fotografy Picture Post navštěvující během druhé světové války rodiny postižené bombardováním. Její neobvyklá mise v mé skromné části předměstí každopádně znamená víc, než pouhý projev sympatií. Hempelová - žena, která dokázala vytvořit boutique hotely předtím, než kdy nesly jméno takové osobnosti - mi předala informaci, kvůli níž je soudě dle zaměření příspěvků v magazínech pro interiéry či na online fórech typu Udělej si sám zoufalá polovina západního světa: jak transformovat zcela šedý a nudný domov do podoby 1000-dolarového apartmánu na jednu noc. Hempelizace v tomto případě znamená neokázalou přestavbu bytu vytvořenou z průměrného trojpodlažního viktoriánského dvojdomku. "Měl by jsi to zkusit" říká, zatímco letmo přehlíží moji kuchyni. Kdokoliv by to měl zkusit, není zde důvod který by tomu bránil, byť místnosti by ovšem na sebe měly spojitě navazovat, jednoduché nápady lze zpravidla snadno dotáhnout do konce. "A také by jsi měl samozřejmě přikoupit sousední dům", říká Anouska. Dobrý vtip, napadá mne. ... Je čas na odmlku, vhodnou ke zvážení tohoto výstředního podnětu. Hotelový pokoj je bezvědomým prostorem. Byli bychom rozrušeni, kdyby nesl jakékoliv známky přítomnosti předchozích návštěvníků, i když zčásti mnozí z nás spočívají v hotelích právě proto, aby tam dělali věci, které doma nedělají. Čekáme, že hotelový pokoj bude čistý, jako by právě odvlekli z postele mrtvolu (v některých případech se tak skutečně také událo). Domácký interiér zosobňuje také opačnou myšlenku: jde o pokladnici vzpomínek. Příběhy obyvatel pokojů by měly být ilustrovány fotografiemi nad krbovou římsou, prostřednictvím obrázků na zdech, knih v policích. Pokud by se hotelové pokoje transformovaly do lidí, staly by se usmívajícími se pacienty po zákroku lobotomie nebo pravděpodobnými psychopaty. |